Někdy do naší knihovny přijdou dospělí návštěvníci, nakouknou do dětského oddělení a hlasitě se podiví, že na čtyřech stolcích stojí čtyři počítače. Tyto překvapené dospělé můžeme rozdělit do dvou udivených skupin.
Skupina A se diví, že v knihovně vůbec nějaké počítače jsou, jako kdyby počítače s internetem vlastnila snad jen NASA. Přitom už poslední knihovní zákon z roku 2001, kdy internet doma neměl každý a v telefonu nejspíš nikdo, uvádí, že knihovny můžou poskytovat veřejnosti přístup k internetu. Za těch více než dvacet let se leccos změnilo - knihovny nejprve mohly, pak by měly, později téměř musely a dnes zase jen můžou poskytovat, protože internet teď má v telefonu patrně (téměř) každý.
Skupina B se diví, že u počítačů nejsou děti. Proč by ostatně byly, když doma, ve škole, u kamarádů nebo v telefonu mají lepší připojení, lepší grafiku nebo lepší digitální kdovíco, a v knihovně si můžou hrát, kreslit, tvořit, bavit se, psát domácí úkoly atd. Děti se v naší knihovně až na malé výjimky usadí u počítačů především tehdy, když se domluví, že budou společně hrát nějakou hru. A přitom ta hra není vůbec podstatná - důležité je, že se můžou hádat, pošťuchovat, smát se, prostě být spolu.
Tak se to má v naší knihovně s počítači.
Žádné komentáře:
Okomentovat