Šikovných rukou už je šestnáct - tedy osm párů, což neznamená, že se nemůžete přidat. Naopak! Každou další účastnici nebo účastníka vítáme.
Někdo třeba nemá čas, někdo má třeba něco jiného, někomu se možná nechce mezi lidi - ale když někdo říká, že není moc šikovný, hmmm hmmm - výmluva :-) Šikovné ruce jsou totiž pro každého.
NĚFO nového, NĚFO staršího, NĚFO regionálního, NĚFO strašidelného, NĚFO tajemného, NĚFO historického NĚFO graficky povedeného a konečně něco pro děti: opravdové NĚFO, další knížka oblíbeného autora Davida Walliamse.
Včera se Kléma vrátil z Hradu a dneska - jako na potvoru - vykoukla z kopice nezkatalogizovaných knih tahle Cílkova. Však brzy zbude ze soudruha Clementise jen ta beranice... Tehdy šlo o moc (jako vždy) a u mnohých o iluze (jako dnes). Změnilo se něco? Zásadně? Alternativní pravda se digitalizovala a proniká do každé skuliny.
(V Hospodářských novinách je v tyto dny výborný článek o postfaktickém blábolení, tak pokud máte možnost, nenechte si ho ujít.)
JAROSLAV VRCHLICKÝ, spisovatel, básník, dramatik a významný překladatel. Droboučký výbor lyrické poezie (či spíš výboreček) z vimperské kolibří edice se jmenuje podle Vrchlického nejznámější básně: ZA TROCHU LÁSKY šel bych světa kraj, / šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý / šel v ledu - ale v duši věčný máj, / šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy, / šel pouští - a měl v srdci perly rosy. / Za trochu lásky šel bych světa kraj, /jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
Ostatně kdo by nešel...
Není v posledních letech víc českých spisovatelů než spisovatelek? Možná je, možná není. Každopádně v dnešní sedmičce vedou autorky-ženy nad autory-muži 6:1.
Pro začínající čtenáře a jejich rodiče stojí za pozornost půvabný příběh Daniely Krolupperové o tom, že poslední můžou být někdy/mnohdy první. A pozor, i tady proběhla dívčí válka: ilustrace (ženský rod) početně převyšuje text (mužský rod). Ač se to nám starším a pokročilejším nemusí líbit, pro začátečníky je poměr obrázky versus písmenky důležitý.
Poezie se v naší knihovně nachází na samém chvostě půjčovanosti, hůř na tom je už jen sci-fi. Není se co divit, že mnohé básnické sbírky stále pospávají v banánových krabicích - ke své škodě a především ke škodě čtenářů. Dneska z hromádky s pracovním názvem KAM S NIMI?! vykoukl František Halas a jeho Krásné neštěstí. A hle, oxymóron! Sice ne úplně oxymórovatý, ale i tak, je to on. Název knihy je jedním z neuralgických bodů vzniku literárního díla (spolu s tím, jak začít a kde konečně skončit), proto takový oxymóron v názvu má potenciál - mohl by z knížky udělat trhák. Kolikpak asi máme v knihovně knížek s oxymórovým názvem? Tak namátkou ty z fotografie: severské krimi Černý úsvit a Půlnoční slunce (oxymóron u nás, u nich realita), jedna fantasy Ledový oheň, výborný Řezáčův román Černé světlo, ve sborníku schovaný Havlův text Moc bezmocných - a pochopitelně Ohromné maličkosti krále paradoxů G. K. Chestertona.
K čemu mi to bude, nějaký ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit? říká si možná právě teď některý čtenář. No, třeba k pochopení toho, že žádat z něčeho větší půlku je pěkná... oxymóron.
V knihovně jsou pořád ještě hory starých knih. Nezkatalogizovaných knih. Už to nejsou velehory ani nepřipomínají Sněžku, ale pořád je jich dost. A v mnohých z nich zůstaly staré katalogizační lístečky z dob, kdy slovo počítač neexistovalo a roboti pobíhali jen v Čapkově divadelní hře.
Tak třeba tenhle lístek je téměř osmdesát let starý. Krásný rukopis, že? Je to památka na prvního poválečného vlachovobřezského knihovníka Františka Kubíčka, někdejšího městského strážníka.
ZDENĚK MATĚJ KUDĚJ, novinář a přítel Jaroslava Haška. Přítel? Dost možná spíš kumpán :-) Safiánská zima začíná tímto povzdechem: Teď už není taková zima, jako bývala za mých mladých let, když jsem byl chlapec... Z toho plyne, že od dob Kudějových a Haškových se to zase tolik nezměnilo. Safiánské zimy až na výjimky patří do dob ledových. Přinejmenším ty, na které si my věkem pokročilejší pamatujeme.
Knihovna se podruhé změnila na sochařskou dílnu: některé sochy dostaly hliněný kabát, některé ne a jiné nově vznikly... A večer se tradičně sešly ŠIKOVNÉ RUCE nad ručními pracemi.
Knihy! S objednávkou u velkoobchodu je to vždycky na delší loket než jen tak zajít do knihkupectví, ale sleva je sleva... Tentokrát to trvalo déle než obvykle, to víte - leden, inventury a tak. Ale knihy už jsou tu a všechny najednou. Kdo nečetl nového Bočka, Bryndzu, Coates, Miniera, Regan, Jacobs, Keplera a posledního Poseroutku, ať pospíší do knihovny.
Ovšem pozor! Tyto knihy se výjimečně půjčují jen na dva týdny!!!
(Dobře, ta nová Třeštíková taky bude...)
.jpg)
... aneb KNIHOVNA DO DOMU je služba, je služba, kterou od dob koronavirové epidemie nabízí čím dál větší množství knihoven - a naše knihovna k nim patří už pět let. Služba je určena především těm, kteří kvůli zdravotním potížím nebo věku by se do knihovny dopravovali s velkými obtížemi nebo vůbec. Pokud víte o někom, komu by knížky z přenosné knihovny udělaly radost, neváhejte a spojte ho/ji s knihovnou - radosti není nikdy dost!
V poslední době se tu zase rozmohly prapodivné informace o knihovně. Kam na to ti lidé chodí?! Prý na internetu: zadají Vlachovo Březí knihovna a šup, objeví se informace dávno z doby před covidem... To přece není možný, odporuje knihovnice, jen se podívejte, naťukám to tady a vyskočí aktuální web knihovny! To musí být někde nějaký zbyteček starých údajů poschovávaný v kdovíjak starých souborech. Bude třeba pořádně vygruntovat knihovní web!
Jenže se ukázalo, že problém s neplatnými informacemi je mnohem složitější a rozsáhlejší. Internet totiž ukazuje každému to, co chce vidět: v knihovně ukazuje knihovnici knihovnu - na cizím počítači ukazuje na prvním místě kdovíco. Takže je třeba zjistit, kdo všechno sdílí základní informace o knihovně a po značném detektivním úsilí je prokázáno, že sdílí kdekdo a jen Národní knihovna v Praze uvádí informace správně, sice stručně, ale přesně. S těmi ostatními je/bude třeba vstoupit do jednání...
JULIUS ZEYER, významný český spisovatel a dramatik. Bohužel autor 19. století. A jak v knihovně dobře víme, literatura 19. století je přece povinná školní četba - a ta se co? Ta se nečte! Což je v případě tohoto jemného novoromantika, který si ke stáru oblíbil Vodňany, docela škoda. Netřeba se rovnou pouštět do rozsáhlého Zeyerova románu Jan Maria Plojhar, ale co se nechat okouzlit a trochu vyděsit Třemi legendami nebo novelou Dům U tonoucí hvězdy?
Bylo by přesnější napsat Z TECHNICKÝCH DŮVODŮ, protože vypověděl kotel, nikoli knihovnice. Snad se v pátek podaří kotel spravit a snad do konce topné sezony zůstane v pořádku...
Včera uplynulo 557 let od smrti Johannese Gensfleische, všeobecně známého pod jménem Gutenberg. Bodejť by ho neznal celý svět, když jeho vynález knihtisku změnil všechno, doslova všechno, podobně jako v pradávných dobách vynález písma a nebo v dobách zcela nedávných rozšíření osobních počítačů.
Bylo by dobré si připomenout, že kniha nevzniká tím, že dřevorubec pokácí kus Šumavy (mimochodem na toaletní papír se spotřebuje mnohem víc dřeva než na knihu) a že autor sepíše, co mu zrovna slina na jazyk přinesla - a hotovo šmytec. Proces vzniku knihy je mnohem složitější, dokonce i než schéma na obrázku, a také mnohem zajímavější.
Tak či onak, na počest Johannese Gutenberga je únorová nástěnka v knihovně typografická.
WILLIAM SAROYAN, americký spisovatel arménského původu, se nebál být sladký a hořký, nostalgický a bláznivý, komický i tragický zároveň. Byl depresivní? Nebyl. Mohl být, ale nebyl. Proto se na jeho příběhy dnes pozapomíná, dnes totiž jak se zdá, musí být text buď úzce žánrový, nebo depresivní, jinak není cool, in, best... nebo který výraz zrovna frčí :-)
